Geloren - kloubní výživa pro psy

Věříte novodobým čarodějnicím?

26.1.2017
Foto:  cz.pinterest.com

Už odedávna touží mnoho lidí poznat svůj osud… Jenže ne každý získané informace unese. Zajímá nás především, jak to budeme mít v životě s láskou, financemi, vztahy a prací. Najdu toho pravého? Kdy to bude? Vdám se? Udělám zkoušky? Dostanu se z dluhů? To je jen pár z velkého množství dotazů, které mnoho lidí pokládá vědmám, kartářkám, astrologům a šarlatánům každý den. Esoterika ovlivňuje životy a vztahy, horoskopy patří mezi nejčtenější texty na internetu. A co vy? Věříte na věci mezi nebem a zemí?

Příběh paní Magdaleny

Dnes pětatřicetiletá Majda, rozená pragmatička a vystudovaná analytická chemička se rozhodla podělit se s námi o svůj příběh lásky. „Jsem realistka, na tyhle věci normálně nevěřím,“ začíná své vyprávění dnes maminka na mateřské dovolené. „Ke kartářce mě přivedla kamarádka, která se bála k ní jít sama, tak jsem se rozhodla, že vyzkouším věštbu i já. Bylo mi tehdy 23 let a neprožívala jsem zrovna nejlepší období. Byla jsem zmatená, měla jsem mnoho otázek ohledně budoucnosti, cítila jsem, jako bych byla zaseklá. Ke kartářce Zdeně jsme přišly za mrazivého odpoledne v polovině ledna. Sídlila v administrativní budově v Pelhřimově a příchod do její kanceláře mě překvapil. Myslela jsem si, že všude budou svíčky, ornamentální předměty, duchařské pomůcky a vše bude doprovázet etno hudba. Nic takového se ovšem nedělo.“

„Dveře otevřela normální, sympatická čtyřicátnice, která nás hned usadila a ze skříňky vybrala staré, ohmatané tarotové karty. To, co se dělo poté, nedokážu vysvětlit. Mluvila o mé minulosti, jako by mě znala celou věčnost, o mé přítomnosti, jako by po celou dobu stála po mém boku, a o mé budoucnosti, jako by si byla stoprocentně jistá, že se to stane. Z věštby mi utkvěly v hlavě hlavně dvě zásadní informace – že se vdám až po třicítce za cizince, kterého potkám daleko od domova, v zemi, kde bude hrozné horko. Dále mi řekla, že mně blízký člověk skončí do týdne v nemocnici.“ Majda byla zaskočená, ale nepřikládala kartám velkou váhu. „Nevím, co bych dělala v cizině, natož někde, kde je hrozné vedro, navíc jsem ani neuměla dobře anglicky, bylo to směšné“. O to větší byl šok, když se jedna ze situací, kterou jí kartářka předpověděla, vyplnila. Majdinu babičku, která tou dobou bojovala s rakovinou, odvezla do týdne erzeta. „Nevěřila jsem tomu“, říká.

Hluché období

Další roky jejího života se neudálo nic, co by Majdu přiblížilo k lásce, která se objevila v kartách. Dokončovala školu, našla si práci v laboratoři a nového přítele, kterého poznala v baru v Praze. Postupem času však byla v práci čím dál tím nespokojenější. Opustila proto vědu a začala pracovat pro mezinárodní PR agenturu, kam nastoupila za příslibu, že se naučí anglicky. Další tři roky docházela do kurzu, kde si našla novou blízkou přítelkyni, která ji nadchla pro cestování.

Přesto jí představa, že by se měla někdy v budoucnu usídlit v cizině, připadala přinejmenším zvláštní. „Neměla jsem tehdy touhu nikam odjet na stálo, chtěla jsem být doma.“ Čas plynul a Majdě táhlo na třicet. Vztah s přítelem začal skřípat, a tak se ho rozhodli ukončit. Stejně tak začala být nespokojená v PR agentuře. „Postupem času jsem se cítila čím dál smutnější, prázdnější a bez náplně života. Měla jsem pocit, že do tohoto světa nepatřím. Po nocích jsem často plakala, protože jsem nechápala svůj smysl na světě. Zkusila jsem jógu, meditaci i změnu práce, ale nic nepomáhalo.“ Majda měla pocit, že stárne. V práci byla nešťastná, muže, se kterým by založila rodinu, neměla. Při brouzdání po internetu natrefila na stránku Lékařů bez hranic. Po pečlivém prostudování se rozhodla přihlásit na misi jako laboratorní personál. Podmínky splňovala – uměla anglicky a měla více než dva roky praxe v laboratoři.

Spontánní rozhodnutí

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne jsem odjela na misi do Konga. Před odletem jsem byla k smrti vyděšená a nevěděla jsem, zda jsem udělala správně. První týdny byly tvrdé – chudoba, bolest a zmar byly všudypřítomné. Těžko jsem se smiřovala s horkem, moskyty a nepřetržitou prací, přesto jsem měla pocit, že můj život konečně dostal smysl.“ Na kartářku si vzpomněla za tři měsíce, když na ošetřovně vrazila do britského doktora Percyho. „Bylo to jako blesk z čistého nebe, byla to láska na první pohled, která stále trvá. Odjela jsem kvůli němu do Plymouthu a musím říct, že jsem nikdy nebyla šťastnější. Když si na to zpětně vzpomenu, nedokáži uvěřit tomu, kolik úžasných, těžkých a bláznivých věcí se muselo stát, abychom se potkali.“

Lucia

DOPORUČUJEME

Zanechte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Facebook